Šroubují náklady na zbraně. Ve válce nejsme. Dřív ztroskotanci a samozvanci, dnes dezinformátoři

„Kdo nic nemá, o nic nepřijde, ale každý, kdo měl něco naspořeno, přišel za poslední rok takřka o pětinu svých úspor,“ myslí si předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová, která obviňuje Fialovu vládu z vlastizrádné a válečné politiky. „Fialova vláda stále vysílá nějaké signály, ale reálný skutek utek. Pomoc, ať už jde z jakékoli kapsy či jakýmkoli způsobem, má být především rychlá,“ myslí si předsedkyně Trikolory, která z víru své předvolební kampaně do Senátu poskytla rozhovor pro ParlamentníListy.cz.

Podle nejnovějšího žebříčku MFF je Česko země, kde se chudne hned po Estonsku nejrychleji. Proč tomu podle vás tak je? 

Protože zjevně existuje souvislost mezi způsobem, jak se ve které zemi vládne a jak se pak v důsledku toho tamní lidé mají. A v tomto smyslu jsou reakce našich vládních struktur na problémy, kterým čelíme, chybné, respektive prostě daleko horší, než v okolních zemích. Platí to jak o Babišově vládě a jejích chaotických reakcích na covidové šílenství, tak o vlastizrádné a válečnické politice Fialovy vlády. Statistické údaje sice můžete lidem zatajit, ale realitu obelhat nelze, protože lidé mají oči i mozek a vidí vítr ve svých peněženkách, respektive o kolik levněji natankují v okolních zemích nebo kolik tam stojí základní potraviny. 

Na druhou stranu statistici oznámili, že průměrná mzda v ČR vzrostla o přibližně 7 procent a přesáhla hranici 49 tisíc korun měsíčně. Takže by se dalo říct, že se lidé zatím do žádné velké bídy nepropadají, nebo snad ano? 

Důležitější, než okamžitý stav, je trend. A trend postupného chudnutí našich domácností je bohužel nebezpečnou realitou. Kdo nic nemá, o nic nepřijde, ale každý, kdo měl něco naspořeno, přišel za poslední rok takřka o pětinu svých úspor. Ono se to obvykle neprojeví hned, že najednou máte vysoko do žlabu, ale pokud ten trend rychle neobrátíme, ono to přijde. Nezasáhne to samozřejmě úplně všechny, ale procento lidí, kteří budou mít hluboko do kapsy, bude čím dál větší.  

Když ještě zůstanu u průměrné mzdy, tak z ní vyplývají velké regionální rozdíly. Jestliže v Praze je průměrná mzda více než 58 tisíc, ve vašem domovském Olomouckém kraji je to téměř o 20 tisíc méně a zařadil se tak po Karlovarském kraji na druhé nejhorší místo. Co s tím?

To samo o sobě není nic neobvyklého. Rozdíly mezi jednotlivými regiony byly a budou vždy a také životní náklady nejsou všude stejné. V Praze jsou samozřejmě vyšší, varováním by pro nás ale mělo být čím dál větší rozvírání nůžek mezi jednotlivými kraji. Co s tím? Příčin bývá vždy více. Špatná hospodářská politika na centrální i místní úrovni, nedostatečná dopravní infrastruktura, omezené pracovní příležitosti. Tyhle věci je potřeba měnit. 

Ve svých vyjádřeních často kritizujete vládu za nečinnost v boji proti drahotě. Na druhou stranu vláda připravila energetický tarif, kterým každé domácnosti může ušetřit až 16 tisíc korun. Pro srovnání, v Německu vláda počítá s daňovým zvýhodněním 300 euro, v Rakousku téměř každá domácnost obdrží jednorázový příspěvek 150 euro. Není v tomto kontextu přece jen česká pomoc dostatečná? 

Úvahy o tom, jakou cestou úlev se vydat, ráda ponechám ekonomům, v okolních zemích najdeme různé příklady. Já se pozastavuju nad jinou věcí. Fialova vláda stále vysílá nějaké signály, ale reálný skutek utek. Pomoc, ať už jde z jakékoli kapsy či jakýmkoli způsobem, má být především rychlá. Lidem to může být v konečném důsledku jedno, z jaké kapsy jim stát uleví, i když z ekonomického či politického hlediska to úplně jedno není. Takže odpověď na vaši otázku zní: Ne, česká pomoc není dostatečná, protože za signály si nikdo nic nekoupí. Je nutné dodat, že ve vámi zmiňovaných zemích lidé vydělávají více, a přesto platí za energie daleko méně než u nás!   

Čím dál víc vládních politiků mluví o dani z neočekávaného zisku („windfall tax“), kterou by stát uvalil například na energetické společnosti. Jen čistý zisk ČEZu za první pololetí 2022 je 33,6 miliardy. Podpořila byste takové mimořádné daně? 

Vždycky je to pro politiky lákavé, že něco někomu seberou, aby to jiným mohli rozdat, a ještě se u toho naparovat, jak skvěle problém vyřešili, protože vždy se najde dostatek těch, kteří jim za to zatleskají. Já jsem, co se týče podobných postupů, opatrná. Navíc tu opět platí, že namísto příčin se zase řeší jen důsledky.

Umíte si představit, na základě jakých kritérií by stát stanovil, co je a co už není očekávaný zisk? Neotevíráme tím Pandořinu skříňku, kdy stát bude určovat přiměřenou ziskovost či marže u soukromého podnikání, což jsme v posledních měsících viděli např. u provozovatelů čerpacích stanic? 

Odpověď vlastně naznačujete už přímo ve své otázce, takže mi nezbývá než s vámi souhlasit. I já si ta kritéria, podle kterých budou nějaké pomazané hlavy rozhodovat, co ještě je a co už není přiměřený zisk, moc neumím představit. O to víc si umím představit, jak takovéto byrokratické zásahy někdo opět zneužije. A opět budou biti živnostníci, kterým vlády hází klacky pod nohy už roky.  

Na druhou stranu vláda argumentuje tím, že potřebuje do státního rozpočtu získat peníze nutné na boj s energetickou i inflační krizí. Kde je má tedy podle vás brát, než například těmito speciálními daněmi?

Opakuju to už snad posté. Vláda nemá pouze příjmovou stránku rozpočtu, ale také výdajovou. Když je krize, tak si některé výdaje, mám na mysli nejrůznější zbytné požitky, prostě musíme odpustit. Namísto toho vláda utrácí i tam, kde by nemusela, a šroubuje výdaje kupříkladu na zbraně způsobem, jakým si to nedovolil nikdy nikdo před ní. Vše s výmluvou, že prý jsme ve válce, ve které ale ve skutečnosti nejsme. Jen se nás do ní Fialova vláda snaží neustále naprosto nezodpovědně zatáhnout. 

Už během léta jste se pustila do vaší senátní kampaně. Jak doposud hodnotíte její průběh? 

Moje pocity jsou dvojího druhu. Na jedné straně moc milé a příjemné, protože na svých cestách po obcích a městech olomouckého senátního volebního obvodu se potkávám se zajímavými a často velmi vřelými lidmi, jejichž reakce mě doslova dojímají a nabíjejí. Ale pak jsou tu také pocity naprostého zmaru, když vidím, kam se naše společnost řítí a všechnu tu sprostotu a nenávist, která vyhřezává čím dál víc. 

Mluvíte o strachu ze strany některých vašich podporovatelů svobodně projevit sympatie k vaší kandidatuře? Proč tomu podle vás tak je? Co je podle vás příčinou takových reakcí? 

Vidíme kolem sebe naprosté selhání politických elit. A slovo elity používám proto, že mě žádné jiné nenapadá, ale žádné elity to ve skutečnosti nejsou. Fialova garnitura vrátila do společnosti všechno to, o čem jsme si mysleli, že jsme se po listopadu zbavili a nikdy se už nevrátí. A ono je to tu znovu. Opět si o sobě jedni myslí, že jsou něco víc, a druzí jsou naopak vystrkováni na okraj společnosti, nálepkováni a ostouzeni. Úplně stejně jako za minulého režimu. Jen namísto ztroskotanců a samozvanců tu dnes máme dezinformátory a extremisty. Opět se tu vyhrožuje, a tak se někteří lidé bojí. Opět je tu sprostý dav, který nadává každému, kdo svět vidí trochu jinak. I já to pociťuji na vlastní kůži. 

Takovou atmosféru zde vytvářejí režimní politici, kteří si libují ve válečnické rétorice, a samozřejmě také dav jejich příznivců s patřičně vymytými mozky, na čemž mají lví podíl služebná média hlavního proudu. Živnou půdu vytváří také politika Evropské unie a její způsob fungování a v neposlední řadě rovněž všechny ty pokrokářské a globalistické ideologie, jež ničí tradiční svět. 

Vůbec nejde o mě osobně, jsem ostatně na nejrůznější útoky zvyklá, ale tahle společenská atmosféra nenávisti, kdy lidé opět raději jinak mluví doma a jinak na veřejnosti a kdy si mnozí svoje názory opět raději nechávají sami pro sebe, protože za projevený názor se už zase vyhazuje z práce, nic dobrého nevěstí a nic dobrého také nepřinese. Jak říká můj tatínek (86): „Myslel jsem si, že tohle už, Zuzi, nikdy nezažiju, ale totalita a bolševici jsou zpět. Jen v jiném hávu.“ 

Rozhovor vyšel na portálu Parlamentní Listy ZDE.