GREEN DEAL bude skutečný úděl, ale rozhodně ne zelený!

Zelená dohoda, či Zelený úděl. Dvě jména téhož! O dohodě příliš řeč být nemůže, o údělu ano, ale za to ne ‚zeleném‘. Teda aspoň ve smyslu ochrany životního prostředí, potažmo záchrany planety!

Ochrana životního prostředí je samozřejmě v pořádku, o tom nemůže být pochyb. Ale stejně, jak vše ostatní, teprve když se dělají věci s rozmyslem a selským rozumem, dávají smysl, fungují. Ještě se nikdy nic skutečného nevyřešilo politickými proklamacemi a společným fotografováním, co by důkaz, jak jsme v tom zajedno…!

Před přírodou, obrazně před Bohem, bychom si měli být všichni rovni. Přesto mají mnozí pocit, že si jsou mnohem rovnější. Což dokazuje i proběhlý klimatický summit ve skotském Glasgow. Na který se dámy a pánové sjeli, respektive sletěli, soukromými tryskáči, či vládními letkami a ani před objektivy si s nějakými hygienickými pravidly, která jsou na plebejném lidu vynucována, žádné cavyky nedělali. Není už i to jasný obraz, jak se svět točí?

Samotný GREEN DEAL, o kterém se nepochybně vedly květnaté řeči i na summitu, je v první řadě politickým paktem, u něhož se o reálném základu a následných dopadech příliš neuvažovalo. Možná i proto, že to není ten pravý smysl tohoto šílenství. Už nyní jsou kroky, třeba v omezování výroby ‚špinavé‘ elektřiny, spíš Potěmkinovskou vesnicí. Kdy na první pohled má všechno vypadat úžasně pokrokově, ve své podstatě je to ale pokrytectví. Neboť bez uhelných elektráren se, alespoň prozatím, obejít nejde. Nicméně že se TAKTO vyrobená elektřina stejně musí nakupovat jinde, už nikomu nevadí. Hlavně že my jsme z obliga. U nás se chováme navýsost ekologicky…

Současný nedostatek prakticky čehokoliv, neboť rizikových komodit denně přibývá, není problém, který spadl z nebe. Je to pouze důsledek něčeho, co se vlastně ani ještě pořádně nedalo do chodu. Jak to bude vypadat, když se GREEN DEAL rozjede na plné pecky? Zatím se všechno řeší pouhými výmluvami a svalováním viny na někoho jiného. Tu na Čínu, tu na Rusko. A my, či spíš evropští šíbři, nic, my muzikanti. Opravdu? Ono vždycky všechno tak nějak souvisí se vším. Spoléháme se na ruský plyn. A už se ukázalo, že ten, co schází, není ruský, ale ze zámoří. Rusko zvyšuje dodávky a za to německá ministryně obrany volá po jaderném útoku proti Moskvě. Má to logiku? Spíš moc ne, ale asi to není důležité. Hlavní je být slyšet, aby se mělo o čem a o kom mluvit.

Pod rouškou pandemie se v tichosti v Bruselu chystá, co dalšího nám bude napříště zapovězeno, kde se s čím a komu budeme muset nově zodpovídat a kdo nám bude moci bez pozvání vejít domů, aby nám něco zkontroloval. Opravdu je to všechno v zájmu udržitelnosti? Není v tom spíš snaha ovládnout a soustředit nadvládu nad vším do rukou úzké skupiny politických a ekonomických elit? 

V současné surovinové krizi, ať už uměle vyvolané, nebo jako důsledek ‚zelené‘ globalizace, bohužel rozhodují ti, jichž se to bytostně nedotýká. Nemusí se obávat, že by zrovna oni neměli ve svých komnatách teplo, neměli čím svítit a už vůbec ne, že by to nebylo čím zaplatit. Na druhém konci této společenské stupnice jsou naopak jiní, jimž možná nezbude nic jiného, než rezignovat. Ve snaze se aspoň trochu ohřát se bude pálit cokoliv, co hoří, ekologie neekologie. Znovu začnou vznikat černé skládky, protože i likvidace odpadů bude stále větší finanční zátěží. A tak dále, a tak dále! Dostát naplnění Zeleného údělu se stane pro mnohé nedosažitelným luxusem, ačkoliv v souvislosti s tím vším samotná Země jen těžko zezelená!

Problémem globalizace je, že za ideální konstelace je to možná cesta ke všeobecnému blahu. Ovšemže jak z životních zkušeností víme, ideální stav věcí přichází jen zřídka, pokud vůbec. A tak se spíš nabízí protipól – globální cesta do pekel. Všichni stejně a zaráz. Je to to, co chceme?