Myslet si prostě můžete cokoliv, hlavně to ale neříkejte nahlas…!

„Říkejte si, co chcete, k lidem se stejně dostane jenom to, co chceme my!“ Asi tak nějak by mohl znít reklamní slogan na novodobou cenzuru, zahalenou do cudného roucha boje s fake news, tedy zprávám vycucaným z prstu, a prosazování politické korektnosti. Myslet si prostě můžete cokoliv, hlavně to ale neříkejte nahlas…!

Je až mrazivé, že za 30 let boje za demokracii jsme se dostali tam, kde to kdysi končilo cinkání klíči. Cenzura, špehování, donášení, zesměšňování. To jenom v tom lepším případě. Pokud si nedáte říct, tak přijde ponižování, ostrakizace, devalvace společenského kreditu. Ne, ne, není tím myšleno něco hypotetického, žádná sci-fi. 

Blokování stránek na sociálních sítích, veřejná dehonestace, proklamace o nevhodnosti špatných názorů. To je bohužel denní realita. A o co hůř, historie se stále opakuje. Ať ta nedávná, dřívější, či úplně pradávná. Každá doba chce udržet svoje oponenty na uzdě. Nicméně dnes jsou k tomu metody daleko rafinovanější a sofistikovanější. Navíc – kdysi člověk věděl, co by neměl říkat. Dnes se předmětem ‚třídního boje‘ stávají věci vcelku pitoreskní! Není možné si být něčím jistý!

Pro slídily a šmíráky je situace nyní mnohem jednodušší. Nemusí, jak Švejkův Bretschneider, si zapisovat poznámky na manžetu, přežitkem jsou i STBácké štěnice. Dnes stačí sednout k počítači a jednoduše názorového odpůrce z tepla domova ‚odstřelit‘. Důvodem může být i obyčejný rozmar, či osobní zášť. Prostě nic, co by mělo zničit civilizaci.

V drolící se společnosti rozhodně asi není problém se někomu znelíbit. Co si budeme namlouvat. Jenomže místo snahy rozorané brázdy v mezilidských vztazích nějak urovnat, se dál přilévá oleje do ohně. Velký kus práce v tomto směru odvádějí také média. Ta v zájmu čtenosti a sledovanosti straší katastrofickými scénáři, k rozhovorům si zvou novodobé covidové celebrity a razí si cestu v duchu – čím hůř, tím líp. PRO NĚ SAMOTNÉ. Po nás potopa. Že tím jenom šíří strach a paniku, že lidem spíš přitěžují, než aby plnila svoje základní informační poslání, to už žádnému z nich nevadí.

Znovu jsme se tedy dopracovali do stavu, kdy je přípustný jen jediný správný názor. Kdy někdo někde rozhoduje o tom, kdo se smí vyjádřit a kdo ne. Kdy někdo z vyšší vůle pověřený může dělit, ze svého pohledu, názorové zrno od plev a nemusí se za to nikomu zodpovídat. A jak ukazuje poslední doba, už si nemůže být nikdo jistý ani před člověkem, o kterém si dosud myslel, že ho zná. Doba roušková všechno změnila. A nejen ona. Je to jen další kamínek v mozaice!