Mezi největší ministerské covidové outsidery patří nepochybně Robert Plaga!

Kdo by snad tápal nad jménem Robert Plaga, pak je dobré předem uvést věci na pravou míru. Je to úspěšný ministr školství, mládeže a tělovýchovy. A proč úspěšný? Na rozdíl například o resortu zdravotnictví zastává svůj post po celou dobu existence vlády, respektive obou vlád (ta první nedostala důvěru), Andreje Babiše. Ještě před tím pracoval na stejném ministerstvu téměř 3 roky jako náměstek. Z jistého pohledu by se tedy dalo soudit, že je úspěšný, v jiném úhlu se ale dá spíš spekulovat o jeho poddajnosti a loajálnosti, čímž nebylo třeba jej vyměňovat jako potížistu!

Ale k věci. Bezpochyby, co by inženýr v oboru veřejná správa, finance, daně a účetnictví, se ve školství orientuje a cítí se zde jako ryba ve vodě. Ale na druhou stranu – spousta lidí pověsí své původní vzdělání na hřebík, začnou se věnovat úplně jiné profesi a jsou v ní skutečně dobří. Je to případ Roberta Plagy?

Ještě jednou si připomeňme celý název resortu, jemuž velí: školství, mládež tělovýchova. A trochu se poohlédněme, jak šel covidový čas ve zmiňovaných oblastech, nad nimiž by měl ministr držet ochrannou ruku a doslova za ně dýchat, rvát se, jak lev. Je to v případě Roberta Plagy skutečně tak? Spíš to vypadá, že školství mládež a tělovýchovu jednoduše obětoval vyšším zájmům…

Nejdéle zavřené školy v době opatření COVID-19 byly v České republice. Těžko říct, do jaké míry měl možnost ministr tuto skutečnost ovlivnit, ale minimálně se mohl snažit opatření korigovat a snažit se o co nejmenší negativní dopad na školy všech úrovní. A v případě, že by byl boj marný, stačilo veřejně vystoupit a z funkce odejít. Místo toho naopak začal spřádat plány o tom, jak je distanční výuka vlastně skvělý nápad, jenž by se měl zapracovat do standardního fungování škol. Nemluvě už o nápadech typu rotační výuka nebo maturity za účast. Pakliže to nebyly všechno jenom jeho výmysly, bylo třeba je zavčasu utnout, což se rozhodně nestalo.

Samostatnou kapitolou je pak povinné nošení respirátorů žáků ve školách a jejich pravidelné testování. I přesto, že se vědělo minimálně o spornosti těchto opatření. Navíc se plánují i od začátku příštího školního roku, kde se, alespoň proklamativně, počítá už i s očkovanými školáky. Je toto hájení zájmů školství jako takového? Opatření také uvádí do patové situace samotné pedagogy ve školách, kteří musí lavírovat mezi mnohdy nejasnými nařízeními, soudními verdikty a znepokojenými rodiči. Místo toho, aby s žáky mohli dohnat alespoň něco ze zameškané výuky.

Co se týče mládeže, která též padá do ministerského ranku, pak by, alespoň z laického rozumu, mělo být prioritní na jedné straně hájit její zájmy, na druhé straně ale také mládež ochraňovat před podivnými zájmy odjinud. A výsledek? Očkovací mašinérie, opět přes varování našich i zahraničních odborníků, prostupuje do stále nižších věkových skupin, kde je nezletilým umožňováno rozhodovat o věcech, jež by měly příslušet výhradně jejich rodičům. Samozřejmě na jednu stranu se to může zdát jako vstřícný krok k těmto věkovým skupinám, na straně druhé je to zaštiťováno zákony, které v žádném případě při ‚pásové výrobě‘ očkovacích center nelze dodržet. Jsou mezi očkujícími erudovaní odborníci, kteří dokáží posoudit stav mentální vyspělosti nezletilého očkovaného jedince? K tomu bez znalosti jeho skutečného zdravotního stavu? A mají na takové posuzování vůbec časový prostor? Nemluvě o tom, že v takovém případě by mělo jít o zákroky s vyloučení jakýchkoliv trvalých následků, což u nevyzkoušených vakcín nemůže nikdo zaručit. Zdá se, že jde spíš o kvantitu, další čárečku ve statistice, než kýžený efekt. Je toto v konečném důsledku skutečné hájení zájmů mládeže? Jenom pro zajímavost, oficiální informace o tom, kdo provádí očkování:

„Očkování provádí nelékařský zdravotnický personál ve spolupráci s lékařem očkovacího centra a administrativními pracovníky. Očkování je plně hrazeno z veřejného zdravotního pojištění.“

Do třetice ještě tělovýchova, tedy věc týkající se tak trochu nás všech. O fungování, respektive nefungování, sportu, ať už organizovaného nebo neorganizovaného, v době kovidové většinou každý trochu něco ví. Minimálně z doslechu. A znovu to není nic, o čem bylo třeba psát legendy. Alespoň ne v pozitivním vyznění…

Otázka závěrem: Je tedy Robert Plaga tak úspěšným ministrem, jak by naznačovalo jeho neohrožené působení ve funkci? Z pohledu Trikolóry je tomu spíš naopak. Ale vlastní úsudek nechť si udělá každý sám…!