Jsou to věci, které do sebe naráží, jako kulečníkové koule. Na jedné straně oficiální vyjádření, na straně druhé realita. A nutno podotknout, že mnohdy jde o vyjádření hloupá a zmatečná, což v realitě znamená zákon akce a reakce. Mimochodem, kdo ví, jak dlouho se bude moct takové přirovnání ještě používat. Neboť při plánovaném očesávání školních osnov v oblasti klasického vzdělání na úkor upřednostňování ‚moderních hodnot‘ bude časem pro mnohé tento příměr nesrozumitelný.
Ale zpátky k věci. Na začátku současných opatření související s omezením pohybu osob prohlašoval ministr vnitra Jan Hamáček, že smyslem není nikoho šikanovat. S čímž ovšem příliš nekorespondují opakované zákroky policistů proti lidem bez roušek na různých místech celé republiky. Pokud by šlo o ojedinělé excesy, dalo by se to přičíst na vrub agilnosti jednotlivých strážců pořádku. Tak to ovšem trošku připomíná mrazivou scénu z legendárních Pelíšků: „Rozkaz, ten zněl jasně, nesmí projet za žádnou cenu!” Jaké tedy bylo skutečné zadání pro represivní složky?
Upřímně, není ani policistům co závidět. Možná to v mnohých upevní rozhodnutí z policejních řad při první příležitosti odejít, neboť se nebudou chtít už lidsky pro příště na něčem takovém podílet. Bude případné pak dát rovnítko mezi splněním úkolu danému policii a dlouhodobým dopadem na její fungování? Nepůjde o ono bájné Pyrrhovo vítězství, které ve finále přinese víc starostí, než užitku, takže se de facto dá označit i jako vítězství za trest?
Příliš důvěry, o kterou žádal premiér Babiš v srdceryvném projevu na začátku aktuálního nouzového stavu, nepřidávají ani chaotická vyjádření ministra zdravotnictví Jana Blatného. Ten nejdřív konstatoval, že ač je smysluplnost nošení roušek a respirátorů venku, kde široko daleko není ani živáčka, diskutabilní, nechce žádné výjimky. Po kritice začal svá slova brát zpět, aby nakonec, údajně po poradě s odborníky, původní prohlášení potvrdil. Kteří to byli odborníci, s nimiž se radil? Není to otázka nijak konfrontační. Jde spíš o identifikaci konkrétních osob, jež výrazně zasahují do života společnosti.
Mimoděk se tak vracíme zpět k předchozí polemice o policejních zákrocích. Takové prohlášení totiž legitimuje zásahy proti lidem, na které policejní, ať už státní nebo městské, hlídky číhají na méně frekventovaných místech, aby sjednaly pořádek. Je opravdu toto všechno zapotřebí?
Zatímco policejní zákroky rozdělují společnost na zastánce a odpůrce, nad laborováním Jana Blatného už významně zvedají obočí i ti, kteří dosavadní opatření bezmezně podporovali. Zároveň to zpochybňuje také opodstatněnost dalších diskutabilních vládních kroků. Zde se hodí další citát z Pelíšků: „A komu tím prospějete?“
Je ovšem nutno objektivně přiznat, že jedné věci se opravdu daří. A to je ŠÍŘENÍ STRACHU. Vnucování pochybností i těm, kteří jsou za normálních okolností soudní, řídí se selským rozumem. To je na celé věci to nejsmutnější, respektive nejvarovnější. Strach, jenž na jednu stranu plodí úzkost, na druhou stranu agresivitu z obavy o sebe sama. Jestli ale toto lze pokládat za úspěch, těžko říct. Ovšem na cestě k diktatuře, s níž zdá se tiše souhlasí rádoby demokratická opozice, je to krok poměrně významný!