Skutečnou pravicí je už jen Trikolóra

Ty tam jsou časy, kdy Miroslav Kalousek nad kolébkou své čerstvě povinuté partaje jihl s ujištěním, že napravo od TOP 09 je už jenom zeď. Nehledě na to, že se takto nechtěně přihlásil k pravicovému extrémismu ☺ , chtěl tím dát na srozuměnou, že právě on a jeho straničtí souputníci jsou tím pravým, respektive pravicovým ořechovým. Jestli na tom bylo aspoň kousek pravdy tenkrát, rozhodně není argument, proč si to myslet i dnes.

V propadlišti pravicových dějin se však ocitá taktéž někdejší symbol pravicovosti ODS. A ačkoliv KDU-ČSL nikdy nebyla vyloženě pravicovou stranou, i ona svým současnými kroky dává najevo jednoznačný odklon od tradičních hodnot. Důvod? Těžko říct, proč to celé pravicové spektrum udělalo. Spíš stojí za zmínku, podle čeho se tak dá soudit. 

Jediným zástupcem pravice na parlamentní scéně tak zůstává pouze Trikolóra. Seč se verbálně zmiňované strany snaží navodit dojem, že právě v ně mají pravicoví voliči vkládat svoje naděje, skutečnost je úplně jiná. Pokud pokládáme pravicovost za jakési synonymum konzervatismu, pak se nám hned nabízí jednoznačný argument usvědčující Demoblok z jistého ‚klamání spotřebitele‘. A mnohem více, než u nás, je to pak patrné v kontextu evropské politiky a prosazování globalistických ideologií, či aspoň pasivním přihlížením jim uvolňujíce cestu. Pokud k tomu přičteme, že právě ‚pravičáctvím‘ je dnes označováno vše, co se příčí levicovému progresivismu, pak je nad slunce jasné, ke kterému břehu někdejší, alespoň rádoby, pravicové strany připlouvají. Nepřehlédnutelným symbolem je v tomto STAN, jenž své dřívější spolčování s TOP 09, či KDU-ČSL nyní zakončil v náručí Pirátů…

Může být důvodem, že je pravicovost dnes už vyčpělým pojmem, který pozbyl svého smyslu v moderní společnosti? Částečně ano, pokud bychom chápali pravici, jak byla kdysi definována socialistickým táborem v časech železné opony. Ačkoliv svým způsobem se stejné stigma snaží konzervativně smýšlejícím lidem vtisknout i současná levice.

Přitom není rozhodně pravda, že pravicová strana je jen pro bohaté. Trikolóra nechť je tomu důkazem, neboť za ní stojí lidé napříč sociálním i společenským spektrem. Není pravda, že pravicovost je asociální. Právě naopak. Podpora rodin ve všech generačních úrovních je základem sociálního systému. Nikoliv bezbřehé vyplácení dávek, které chtějí sice ve svých vládních prohlášeních zastavit všechny kabinety, ale žádnému se to ještě nepodařilo. Ač se vtírá otázka, jaká je skutečná reálná vůle a snaha. A což teprve nápad se zaváděním tzv. nepodmíněného příjmu?

Nemá ani pravdu, když někdo tvrdí, že pravicovost je laxní k životnímu prostředí nebo dokonce je jí ekologie na obtíž. I to je lež. Tradiční hodnoty samy o sobě staví na životě v souladu s přírodou. Je důležité najít křehkou rovnováhu mezi tím, co si můžeme dovolit od přírody vzít a co jí naopak dávat. Ekologie se rozhodně nemůže přehlížet, nesmí se ale stát rukojmí pro ty, kteří si ji berou, jako zástěrku pro svoje cíle mocenské i ekonomické.

Na těchto několika rozdílech, a dalo by se jich nepochybně najít mnohem víc, je zřejmý rozdíl mezi hájením pravicových myšlenek a vytvářením pravicové iluze stranami, které se už reálně nechali strhnout pohodlnějším globalistickým proudem. Pohodlnějším pro to, že není potřeba nic vytvářet, nic obětovat. Stačí se jenom připojit. Cesta je daná a těm, kteří se po ní vydají, nic nehrozí. Kvůli pohodlnosti dosažení cíle ale Trikolóra nevznikla. Všem je jasné, že jít po pravém břehu dává zapravdu známé filmové hlášce – je to dál, ale za to horší cesta…