Zelený úděl nebo zelený trest?

Pod slovem ÚDĚL si každý nejspíš představí směrování k předem danému stavu, prostě osud. Slovník synonym však osud nespojuje pouze s míněným života během, ale také s neštěstím, či pohromou. A dost možná právě tomuto výkladu odpovídá evropský Zelený úděl mnohem přesněji.

Jenom, kdo by snad nevěděl, oč kráčí. Rádoby dlouhodobá ekologická strategie z dílny Evropské komise vyhlíží postupnými kroky až do roku 2050. Kroků má být celkem 50 a kromě současných výdajů na životní prostředí si má vyžádat ročně dalších 260 milionů €, celkem se tak suma vyšplhá na 1 bilion €! Což rozhodně není žádná láce. Co si budeme nalhávat. Otázkou ale je, co bychom za to měli získat?!

Rozhodně nelze zpochybňovat, že ekologické otázky by se neměly odsouvat někam na okraj zájmu. Nicméně se asi nedá ani z jistotou říct, že plán Zeleného údělu opravdu životnímu prostředí nějak výrazně pomůže. Mnohem víc se totiž podobá donekonečna omílané mantře, ideologii, která by měla převekslovat chod světa, respektive unijní Evropy. A jako vždy, nejspíš i zde se dá vystopovat především lobbing těch, kteří ve svých investicích na ‚zelenou‘ vsadili a pochopitelně chtějí z toho něco získat. Byznys, jak každý jiný.

Jenže nic není bezedné! To je na jednu stranu dobře, avšak to také znamená, že aby se mohl zelený kšeft dát do chodu, musí direktivně odčerpat zdroje svým ‚špinavým‘ konkurentům. Pochopitelně tím není míněno, že všichni ostatní jsou nějací špindírové. To spíš obecným označením ‚špinavá energie‘, potažmo i průmysl, je dáváno jasně najevo, že jde od odvětví druhé kategorie…!  

A zde je kámen úrazu. Hodnotit celkovou vizi je věc odborníků. Pokud se tedy na nějakém společném verdiktu shodnou… Dá se ale diskutovat o tom, co je patrné. Jednak oficiálně vyhlášený nerovný boj hodných proti zlým, jednak to trochu vypadá také jako architektura proslulé Potěmkinovy vesnice. Prostě z jedné strany obraz neposkvrněný, čistý, jak lilium, až teprve za skvostnou kulisou je vidět skutečný stav. A tak některé věci se dělají jenom na oko, aby bylo učiněno za dost, fušují se nereálné požadavky na hodnoty emisí, na ‚čisté‘ solární panely se svítí ‚špinavými lampami‘, aby se mohlo vyrábět i v noci. Bezbřeze se podporuje elektromobilita, ač je jasné, že jde spíš o marketingový obraz samotného produktu, jehož výroba a následná likvidace představuje mnohem větší ekologickou zátěž, než klasická auta. Nehledě k tomu, že výroba ‚čisté‘ elektřiny je méně efektivní a nestabilní, neboť je závislá na přírodních živlech (voda, vítr, slunce). Sama o sobě by tedy nedokázala při úplném nahrazení klasickým motorů ty elektrické ‚nakrmit‘. 

To je jen pár drobností, jež v první chvíli vytanou na mysli. Jak už ale bylo řečeno, ‚zelený byznys‘ se v ničem neliší od toho ostatního. Akorát má v týlu pokrokáře, mající možnost věci ovlivňovat a směrovat k potřebnému cíli. Nic víc, nic míň. Není vyloučeno, že nekritická podpora Zeleného údělu může být nakonec opravdu neštěstím, pohromou i trestem zároveň!